Category Archives: lidé

Mám víc bojovat, tak to beru já.

Lenny

Lenny, 22 let
zpěvačka, klavíristka, skladatelka
Je dcerou hudebnice Lenky Filipové.
Studovala v Londýně obor songwriting, volně přeložené jako písničkářství
Proslavily jí hity jako All my love, Bones či Hell.o.
Po vydání dvou EP v roce 2013 vydala na začátku září první album s názvem Hearts, ke
kterému vyjela na turné napříč republikou.

Když před pár lety v klipu All my love rozmlátila pálkou vše, co jí přišlo pod ruku,
mluvilo se o Lenny jako o hudebním talentu. Ted vydává novou desku Hearts. „Chtěla jsem
jít vlastní cestou a nedělat něco, co se ode mě očekává,“ říká Lenny v rozhovoru.

Co vás dokáže vytočit?

Přehlížení pro mě důležitých věcí ostatními. V průběhu tvorby desky byli lidé, kteří mi
říkali: „To už předělávat nebudeme, to už jsme dělali několikrát.“ A já přitom měla
jasnou představu, jak to má na konci vypadat. A když mi to někdo hatí, je to těžké
skousnout. Momentálně tedy toto, ale jinak spousta dalších věcí.

To na mě působí, že jste perfekcionistka.

V něčem ano, ale taky dám hodně na pocit. Producent desky Ondra Fiedler je mnohem větší
perfekcionista než já, a proto se skvěle doplňujeme. On je schopen kvůli detailu pominout
celek a já jsem přesný opak, já jsem schopná i detail přehlédnout pro dobro celku. Moje
mamka je perfekcionistka, ta když nastoupí na zkoušku, tak jsou všichni v pozoru. Ale to
je tím, že ona je přísná sama na sebe, hodně dřela, cvičila sedm hodin denně a stejné
nasazení, jaké dává ona, čeká od ostatních. Takže je to s ní někdy těžké.

Slyšela jsem, že když jste s ní ještě hrála, dostala jste jednou dokonce po koncertě
pokutu.

To je taková perlička, ale ano. Už ani nevím, za co to konkrétně bylo. Mamka to bere tak,
a já už to ted absolutně chápu, že když si lidé vydělávají peníze a rozhodnou se je dát
za váš koncert, je vaší povinností jim dát to, na co přišli a za co zaplatili. A kdybych
tam seděla a tvářila se třeba otráveně nebo byla nepozorná, tak to není kvalita, která by
měla být.

Studovala jste v Londýně a já vždy přemýšlela, jestli vám studium v zahraničí
nezkomplikovalo nastartovanou kariéru v Česku.

Je to tak, ale vlastně i naopak, já jsem tam daleko víc chtěla zapustit kořeny a
zúčastnovat se různých akcí se spolužáky. Bylo mi to líto, ale příjemná dan za to bylo,
že málokdo z nich mohl říct, že jel turné po vyprodaných halách jako já, když jsem loni
předskakovala kapele Kryštof. To nesporně vyvažuje všechno. Byla jsem trochu jednou nohou
tam a jednou tady. Ted vím, že do budoucna bych si chtěla víc určit, kde být. Po studiu v
zahraničí jsem ale vždy toužila. Žádnou kariéru v Česku jsem ani začínat nechtěla,
dokonce když přišla první nabídka od vydavatelství, tak jsem jí chtěla odmítnout.

Vážně? Proč jste nakonec změnila názor?

Částečně já sama za sebe jsem si to rozmyslela, ale i rodiče mi radili, že pro získání
vlastních zkušeností bude dobré to zkusit. Ale musím zaklepat, vše dopadlo, jak mělo.
Některé věci, co se mojí spolužáci teprve učí a zjišťují, já už měla za sebou a měla jsem
vybudovanou jakousi image.

Měla jste tedy oproti spolužáků výhodu?

Zkušenostmi určitě ano, měla jsem možnost vystupovat na řadě úžasných událostí. Ale občas
jsem jim i záviděla, třeba to, že nemají smlouvy s žádným vydavatelstvím a mohli se
účastnit soutěží, které právě pro takové lidi byly. Nebo mě někam nevybrali protože řekli
„Ty už jsi zajištěná, to je dobrý“.

Studovala jste obor songwriting. Sama jste říkala, že to lze přeložit jako písničkářství.
Dá se ale vůbec něco takového naučit?

Zrovna nedávno jsme o tom mluvily s mamkou a ona se mě ptala na to samé a docela dlouho
jsme o tom diskutovaly. Je to dar od boha a člověk musí k tomu být do jisté míry
předurčený. Já absolutně nejsem zastáncem toho, že diplom v těchto kreativních oborech je
záruka, že výsledek bude kvalitní. Já jsem studovala proto, že jsem si chtěla vyzkoušet
studium v zahraničí.

V létě jste jela turné po klubech v Británii, budete tedy dělat kariéru i tam?

Že by mě slyšel a oslovil producent, jako se to stalo třeba zpěváku Passengerovi, tak to
ne. Bylo to příjemné, ale myslím si, že každý má nějakou cestu, a jestliže se mi to
nepřihodilo, je nějaký důvod. Že třeba mám víc bojovat, tak to beru já.

A stála byste o to?

Přála bych si živit se muzikou, abych mohla cestovat a dostala se k co nejvíc lidem. A
jestli to znamená, že budu mít ve světě známé jméno, tak to bude jen příjemný bonus.

 

Reklamy

Můj workoholismus je často neziskový

Barbara Nesvadbová

bazaar 0107 178

Můj workoholismus je často neziskový

Barbara Nesvadbová je šéfredaktorkou modního časopisu, věnuje se charitě a designu a vychovává dceru Bibianu. Do Europarku přijela na autogramiádu svých knížek. V říjnu vyjde její další kniha povídek a fejetonů.

Jste šéfredaktorkou prestižního modního časopisu. Nerozptyluje vás neúprosná manažérská práce ve vlastních tvůrčích plánech? – Je to celek. Nebo aspoň se snažím ze všech svých aktivit celek udělat. Myslím, že bez Harper’s Bazaaru jako komunikačního kanálu by nefungovaly tak dobře všechny charitativní akce, které pořádám, hlavně by nevznikla Harper’s Bazaar Charity, také by zřejmě nebyly fejetonové knížky. Můj život je posledních pár let ve znamení extrémního workoholismu, velmi často neziskového. Možná až se zas přestanu světa bát, vrátím se k románům..

A co povídky? – V říjnu vyjde sbírka povídek a fejetonů laskonky. Snad se bude čtenářkám líbit, upřímně pevně doufám, že bude bavit.. Čím jsem starší, tím mám vlastně větší trému.. Jsou to texty o lásce, často né úplně štastné, ale jistě vášnivé. A taky o kupování mládí.

V jaké souvislosti? – Vidím kolem sebe tolik půvabných žen, které se bojí věku. Vždyt toho se bojí každý. Jen dnešní doba nám dává tolik možností, plastikami počínaje, podivně pořízenými dětmi konče, jak po čtyřicítce vrátit věk dvacetpět plus.. Tak ty texty se snaží zachytit i tuhle realitu, jaksi se s ní vyrovnat. V rámci emancipace a postmoderny se ženy v mém okolí snaží zvládat vše, od skvělé kariéry, přes ideální mateřství, dobré partnerství, po zmrazení vlastního obličeje, často na úkor osobního štěstí. A jaké vlastně je to osobní štěstí v předimenzované době, na to se pokouším najít ne odpověd, ale snad alespon konkrétní otázku.

Váš časopis je o modě, jejich světových trendech, stylu.. Jak vy osobně tuto oblast prožíváte? – Bohužel moc ne. Kdyby nebylo mých hodných kolegyn, chodila bych už asi jen v kapsáčích. Mám modu moc ráda, vnímám jí jako svébytný druh umění, ale sama trendy nijak moc nevyhledávám.

V jakém oblečení se cítíte nejlépe? – Nosím věci černé a úzké. Některé věci si kupuji i víckrát. Ted jsme s Markétkou Kopeckou připravily kolekci pro Bliboo, jejíž výtěžek pomůže mentálně handicapovaným, a která je, aspon doufám, právě v tom velmi neokázalém, jednoduchém, lehce sexy stylu.

Jak se udržujete fit a v kondici? – Cvičím pilátes, abych se úplně nerozpadla. Pak mám deset zvířat, tak to není úplně bez práce, tři jsou psi, takže hodně chodíme. Cílený program existence, plný racionálního stravování a racionálního pohybu, to je bohužel z jiné reality.

Vaříte ráda? – My jsme salátová rodina, tak moc nevařím. Ale moc ráda peču. Miluji recepty Dity Pecháčkové, je to s ní sice piplačka, ale mám pak stejný pocit štěstí, jako když se mi povede dobře vyžehlit košili s manžetami..

Kdy a kde se cítíte nejlépe? – Mám ráda domov. A Prahu. Takže Měchenický les a Malá Strana jsou dvě místa, které mám na celém světě nejraději. Bývaly to Vinohrady, Chopinka a Riegrovy sady, ale příliš je mám spojené s tatínkem, abych se tam uměla bezstarostně vracet. Byt, vždy, když tam jet musím, vrátí se mi do hlavy, jak by asi náš život vypadal, kdybych odtamtud neutekla na ves.

Jaký je váš vztah k obchodním centrům? – Upřímně, mám raději malé krámky, byt obchodní centra jsou prostě pro kteroukoliv pracující mámu praktičtější.

přepsal: Josef Boháč